Hangár MCRI

Hangár se nachází zhruba 200 metrů pod povrchem země. Je dost prostorný, aby pojmul rozličnou techniku, počínaje Hindem sourozenců Courtneyů a konče stroji letky Black Wing, která se skládá ze dvou F117 Nighthawk a jednoho B2 Spirit upraveného pro transport osob. Z prostoru hangáru stoupá velký tunel kolmo vzhůru pro vrtulníky. Letouny se na povrch dostávají krátkým pojížděním na dráhu, která má zhruba 2000 metrů a velice mírně stoupá směrem k povrchu. Stejnou cestou letadla také přistávají a jelikož se jedná o přistání do podzemí, je na konci dráhy několik záchytných lan a písečná past, která případné nouzově přistávající zachytí. V těsném sousedství hangáru je pracoviště techniků, sklad zbraní a malá plánovací místnost pro piloty.

Ewok


Přiběhnu k mašině a nacvičeným pohybem se vyšvihnu do vrchního kokpitu. Rychlým pohybem zahájím spínací sekvenci na oba motory a zase z kokpitu vylezu. Překontroluj zbraně a palivo... houknu na sestru a vyrazím do plánovací místnosti kde, jak doufám, už čeká zbytek posádky.

To je hrozný hned člověka žene. "Samozřejmě je to moje práce ale příště řídím já." křiknu ještě na něj než se odoblíknu. Potom jdu zkontrolovat palivo a ujistit se že mi někdo nesundal mé oblíbené hellfiry. Spokojeně jsem se ušklíbla, když jsem zjistila, že jsou tam kde mají být a čekala až dorazí brácha s těmi dalšími abych je mohla vidět a pak už vyrazit do oblak

Do hangáru po chvíli dorazil "váš člověk". Jinak se tomu říkat nedalo. Přes dva metry, přes 120kg, husté vousy, baret a doutník v tlamě. Na sobě měl džíny a vestu, ve které byla spousta klíčů, šroubováků, drátků a podobných serepetiček, a jedna svářečská rukavice.
"Čus. Jsem Bryan. Ten stroj byl mimo přes tejden, takže asi nemusíme spěchat. Ani nevim, co to o nich vjelo..." řekl drsným, vychlastaným hlasem a oběma vám podal ruku.

Ewok


Když jsem toho člověka viděl, nevědomky jsem zalapal po dechu. Sám nejsem žádné ořezávátko, ale tohle byl chlap jak hora. Pevně mu stisknu ruku. To jsem rád, máme rozkazy nejdřív udělat průzkumný přelet. Zatím ale pořád nevíme kde a tak vůbec. Máte ty informace vy nebo si je mám vyžádat z věže?

Chlapík ti hodil PDAčko, ve kterém byly přesné souřadnice, plán letu a poslední získaný signál vysílače. Vypaalo to, jako kdyby ho někdo odtáhl z jeho původních souřadnic.
"Průzkumnej let bude asi potřeba, abysme nestříleli do civilistů. Kdyby tam ještě ňáký byli."

Ewok


Chytím PDA a nejnutnější věci si rychle přepíšu do bloku. Jasně. Jestli tam je někdo živý, poznáme to a dostaneme je odtamtud. Tak nasedat. Dojdu s ním k prostoru pro výsadek a otevřu dvoukřídlá dvířka. Támhle na stěně jsou sluchátka, tak si je vemte ať se můžeme bavit... a pevně se uvažte, lítat v tom je horší než rodeo.

"Tomu věřte když letí on je to maso, buďte rád, že teď nepilotuju já." mrkla jsem na něj a zaujala svoje místo. Nasadila jsem si helmu monokl, zamrkala jsem abych si na něj zase zvykla rychle.
"Tak já jsem ready, co vy?" promluvila jsem na zkoušku

Ewok


Zavřu dvířka a vlezu na svoje místo. Nasadím si přilbu, připojím jí k palubnímu počítači a rozsvítím monokl. Tady Ewok, slyším čistě a jasně. Můžeme?

"Face: jsem připravená. Můžeme." oznámila jsem mu a čekala jsem na jeho vzlétnutí

Bryan naskočil za vámi, vzal si sluchátka a připoutal se. "Tak jedeme." řekl s klidem a típl doutník o jeden z klíčů.

Ewok


Řízení letového provozu, tady Ugly 1,0. Opouštíme hangár a žádáme o otevření dveří. Když se dveře otevřou, přitáhnu páku plynu a začnu stoupat komínem vzhůru. Nad povrchem vystoupám do výšky 1500 metrů a zamířím na udané souřadnice. (přesun)

Ewok


Doletím do prostoru základny a navážu spojení s věží. Normálně bych to nechal na sestře, ale jsem vytočenej na nejvyšší možnou míru. Doupě, tady Ugly 1,0. Přístáváme, otevřte nám komín. Připravte tým techniků a karanténí družstvo, máme ty živé balíčky. Když se komín otevře, zahájím sestup a do toho si broukám Imperial March ze Star Wars.

"To už je hodně vážné, když si broukáš tohle." poznamenala jsem a už si jen mohla odfrknout, jedna z dalších hrůz byla za námi a my živý a zdraví. Nemohla jsem se dočkat, až budu stát zase na zemi.

Jakmile jste dorazili a vylezli z vrtulníku, uzavřely se všechny dveře, slyšeli jste nabití automatizovaných kulometů a z jediných nezavřených dvěří proti vám vyběhla skupina asi deseti mužů:

Spoiler:

"Ruce za hlavu, všichni!" křičel jeden, a když se kolem vás rozestavili, vystoupil před své muže a řekl: "Omlouvám se, ale kvůli vašim nečekaným událostem tam venku musíte být prohlédnuti. Vy půjdete první, prohlédneme vás a podáte hlášení. Vy zde zatím zůstaňte."

První část patřila Ewokovi, Face a Bryanovi, který zatím pokukoval po helikoptéře, jako by se nechumelilo a zase žvejkal doutník. Druhá část patřila přeživším."Vpohodě, seržo, zůstanu tu s nima, aby se nebáli, mam k nim pár otázek." řekl Bryan a seržant kývl. Vojáci kolem vás mezitím obskakovali s ozimetry a různými měřiči, ale část si vás stále hlídala s připravenými zbraněmi.

Ewok


Pokrčím rameny a vydám se s komandem. Je na mě poznat že jsem kapitálně vytočenej. Taková zbytečnost... nehnul jsem se ze sedačky ale když to páni doktoři chtěj....

Chytila som Trabanta a čakala som. Únava sa na mne teraz už maximálne odrážala. Možno nebol dobrý nápad nasadať sem... ale sme v bezpečí... tí dvaja sú v bezpečí a to mi stačí... Hladila som Trabanta po hlave zatiaľ čo on si tisol strachom chvost medzi zadné nohy. Nepáčilo sa mu tu a mne tiež nie. Pálilo ma snáď celé telo a mala som natiahnuté snáď všetky svaly. Takto dlho som nestrieľala na nikoho, nikdy.
Nikoho a nikdy.
Tá žena, zombie, ma vyviedla z miery. Netušila som že si zombie môžu ponechať ich inteligenciu a rozprávať zmysluplné vety. Trabant mi zaspával na nohe a ja, opretá o niečo nepohodlné, som zaspávala tiež. Pohľadom som ale sledovala tých dvoch. "Ste v poriadku...? Nič sa nestalo...?" Spýtala som sa pokojným hlasom, možno trochu zachrípnutým. Predsa len, včera som dostatočne veľa kričala a hrdlo ma pálilo ako sto čertov. Tancujúcich sambu.
Pozrela som sa na Sheynu nohu, potrebovala vyčistit a previazať. Teraz som však nič robiť nemohla. Boli sme vydaný na milosť a nemilosť. Otočila som sa smerom na toho ktorý tu s nami zostal a prehovorila som. Celkom slušne. Teda, trochu.
"Aké otázky na nás máte...?" Zmohla som sa len na jednu vetu? Tse, musím byť riadne unavená. Nikto, teda okrem tých v helikoptére, nepôsobil priateľsky. Pripadalo mi to tu ako z nejakého hororu, najprv nás dostanú z problému a potom nás namočia do ešte väčšieho. Nabudúce sa na všetko vykašlem, budem pokračovať ďalej v ceste a prežijem sama. Kurňa prečo som nešla do Metropole? Síce by tam bolo o niekoľko tisíc zombie viac ale povráva sa že je tam človek ktorý vymieňa elektroniku, tej mám plný ruksak. Nepáčilo sa mi tu. Pevnejšie som chytila Trabanta a posadila som sa tak aby som aspoň trochu kryla tých dvoch. Bola som podráždená, unavená a potrebovala som sa Shey pozrieť na tú nohu. To ma trápilo asi najviac. Hovorila som jej aby na tú nohu netlačila, veď ja jej to ešte vytmavím.

Celou cestu vrtulníkem jsem si užívala. Byla jsem nadšená, že jsme zachráněni a budeme v bezpečí. Občas jsem se podívala na Ellie s Trabantem - oba chvilkama spali. Na její otázku jsem jen kývla a usmála se. Když jsme začali přistávat, trochu to se mnou cukalo. Přistáli jsme a já hlasitě vydechla. Dveře vrtulníku se oevřely a na nás se vyřítili vojáci. What the hell?! Mířili na nás zbraněmi a křičeli, ať vylezeme s rukama nad hlavou. Opatrně jsem tedy zvedla ruce a z letounu vystoupila. Přestávala jsem být přesvědčená o tom, že jsme teď v bezpečí. Kam jsme se to dostali?! Rozhlížela jsem se kolem a přestávala být klidná. Ti, kteří nás sem přivezli, byli odvedeni pryč. Na nás měly být položeny nějaké otázky. Bála jsem se. Mířili na nás zbraněmi. Co když tu dopadneme hůř, než u kostela?!

Vyskočila jsem z letadla, vcelku s dobrou náladou. Na bráškovi to tak vidět nebylo a v těchto chvílích jsem byla naučená neplést se mu do cesty. Poslušně jsem se vydala za těmi ostatními a cestou si sundala helmu a stačila se mírně usmát na ty, které jsme přivezli. Nebyla jsem si jistá co se stane s nimi.

Ten výlet vrtulníkom bol naozaj dobrý teda keďže som sa niečím takým viezol prvý krát. Vlastne s tých 3 som bol v najlepšom stave. Preto som sa po nich pozeral ako im je. Nakoniec sme ale konečne pristáli ale nečakalo nás tu zrovna milé prekvapenie. Tí vojaci čo na nás mierili zbraňou sa mi vôbec nepáčili. Ako teda naozaj chceli vyšiel som von s rukami nad hlavou. Potom som ich dal ale pomaly dole dúfal som že ma za niečo také nezastrelia. Dal som ich ale dole až po tom čo ten jeden sa nás chcel niečo opýtať. Dúfam že tu nejako nebudeme väznený ... hoc neviem čo je lepšie byť väznený alebo zožraný. Prebehlo mi hlavou keď som sa tu tak trocha rozhliadal. Nakoniec som sa ale otočil k tomu človekovi a opýtal som sa aj ja. "Čo ste vlastne zač? Á kde to sme?" Ako som sa ho to opýtal na chvíľu som odmlčal ale potom ma tak napadlo že som sa vôbec nepoďakoval za záchranu preto som to musel ešte dodať predsa len to bola slušnosť a k tomu ja sám som to chcel urobiť."Inak ďakujem za záchranu ak by ste sa neobjavili asi by už bolo po nás." Nakoniec som prejavil aj ja vďaku predsa len som ich bol určite dlžníkom.

Postupně jste byli všichni odvedeni do vedlejší místnosti. Tam vám byla odebrána krev, byli jste prohlédnuti kvůli případným kousancům a škrábancům, byly vám změřřeny životní funkce, aby se ověřilo, že jste v pořádku a nakonec jste byli rozděleni do dvou místností. V první místnosti je Face, Ewok a Bryan, ve druhé přeživší. Obě místnosti vypadají stejně - jsou bílé, je v nich stůl, několik židlí a čtyři vojáci, už podstatně klidnější, než ti, co na vás mířili.

Místnost 1.
Do mítnosti vstoupil seržant, který vám zadával misi. Pokynul vám, abyste se posadili a vzal si od Bryana přístroj. Dobrá práce. Vypadá to, že jste ještě kromě vysílače zachránili tři přeživší. Podejte hlášení o misi. Co nejdetailnější...

Místnost 2.

Když jste vešli do místnosti, byli jste vyzváni, abyste si sedli. Vojáci odešli a místo nich přiše příjemně vypadající muž. Měl charisma, usmíval se a jeho velké modré oči vyzařovaly pocit klidu.
"Dobrý den. Jsem místní vyšetřovatel pro kontakt s přeživšími, Nathaniel." pozdravil vás velice kliným hlasem. Měli jste pocit, jako by o apocalypse vůbec nevěděl a čím víc mluvil, chtěli jste věřit tomu, že žádní mutanti nejsou.
"Nyní se nacházíte na základně MCRI, tehdejší farmaceutické korporace. Omlouvám se za situaci ve vedlejší místnosti, ale musíte pochopit, že si nemůžeme dovolit žádný nechtěný zásah zvenku. Naši lidé riskovali život proto, aby vás zachránili, takže teď můžete udělat něco pro ně. Detailně mi popište, co jste dělali v kostele, co se dělo předtím, než přiletěla naše helikoptéra, a jestli víte ještě o nějakém přeživším..."

Ewok


Posadím se a plesknu blokem a deskama z kolene na stůl. Vytáhnu malou flashku a hodím jí seržantovi. Záznamy z čidel, zbraňových systému,rádivé komunikace a z TADSu. Vypadám vážně hodně vytočeně a v tomhle stavu bych měl vzbuzovat respekt i u seržanta. Zezačátku všechno šlo podle plánu. Přiletěli jsme na místo, udělali průlet a můj operátor našel v budově kostela 3 přeživší. Nařídil jsem poručíku Courtneyové aby navázala kontakt pomocí rádia a mezitím jsem vysadil technika k extrakci vysílače, což byl náš primární úkol. Než technik zařízení vyzvedl, informovali jsme věž o nutném casevacu přeživších a ten byl nakonec povolen. Po nabrání technika s vysílačem jsme se vrátili do výchozího postavení a sebrali jsme ze střechy kostela 3 lidi a jednoho psa. Objevila se tam ještě 4tá osoba, ale poručík Courtneyová jí identifikovala jako neživou a já stroj strhl stranou. Vzdálili jsme se na pozici pro palbu Hellfire s úmyslem kostel zničit ale než jsme vypálili, nějáká látka nám začala rozežírat list rotoru. Provedl jsem nouzové odhození listu 2 a 4 a jsme se vydali zpět na základnu.

Pobaveně jsem sledovala, velitele jak se dívá na Richarda a jak Richard vzteky bez sebe oznamuje, co bylo na misi. Byla jsem už v klidu, tahle mise byla adrenalin, věděla jsem, že nás teď bude čekat oprava. Jen jsem kývla na souhlas, když Richie domluvil.

Vystúpila som z vrtulníku a nasledovala som ostatných, skoro som zaspala na nohách. Odobrali nám krv a urobili všetky ochranné opatrenia, mala som ale pocit že tu niečo nehraje. Očkom som sledovala reakcie ostatných. Chytila som pevne Trabanta za vodítko a ako sme vošli do vedľajšej miestnosti tak som mu rozkázala aby si mi sadol vedľa nôh, ja sama som si sadla na stoličku ktorá mi znova bola nepohodlná. Prezrela som si muža ktorý teraz prišiel. Charizmatický týpek, modré oči z ktorých sršal pokoj. Divné. Nemala som ale strach, skôr som si šatkou utrela spotené čelo a pokojným hlasom som prehovorila.
"Čo sme asi tak robili v kostole...? Modlili sme sa, samozrejme." Uškrnula som sa. "V kostole som si chcela spraviť provizorné útočisko, kontrolovala som obsah svojho ruksaka a zo svojim psom som mala večeru, potom som ale našla týchto dvoch. Oboch som prezrela a ošetrila. Zostali sme tam približne dve hodiny než sa našim smerom rozbehla horda zombie. Vyliezli sme na strechu kostola keď sme potom počuli ženský hlas. Mala som pocit že žena nebola zombie, správala sa úplne ako človek ale vaši ľudia mi ukázali že som sa mýlila. Netušila som že sa u zombie môže vyvinúť forma sebarealizácie, keďže tá žena hovorila a správala sa ako človek. Dokázala formovať rozumné vety. Vaši ľudia nás zachránili začo som im vďačná, je vidieť že svojich ľudí naozaj dobre trénujete." Dokončila som a vydýchla som. Nechcela som prezradzovať naše mená ale asi by to inak nešlo. Prezradím aspoň to svoje, možno sa nám podarí potom nejako... odísť? A keď nie tak neviem. Nepáčilo sa mi tu. Ten človek bol až príliš... divný. Nie, nie... radšej budem ticho. Nevyzval ma prezradiť svoje meno a ani tie ich.
"Nikto iný živý tam nebol, pokiaľ áno tak myslím žeby dávno vybehol von a začal by utekať čoby mu sily stačili. Pokiaľ nestihol tak už vonia kvetinky zospodu... alebo niečo horšie." Poviem nakoniec.
"Čo s nami teraz bude ďalej?" Spýtala som sa nakoniec a kusla som si do pery. Bola som nervózna a unavená. Sledovala som každý pohyb Nathaniela či ako sa volal. Dala som si pramienok vlasov za ucho a pohladkala som Trabanta po hlave. Mala som pocit akoby som z vedľajšej miestnosti počula krik. To už sa mi na krku začala vytvárať husia koža. Dočerta, nabudúce sa prosím Ellie nechaj zožrať hordou zombie... mierda, mierda, mierda, mierda.... Pomyslela som si a stále som si kusala do pery.

Ako k nám prišiel a začal hovoriť ten charizmatický človek len som počúval a prvá prehovorila Ellie. Keďže vlastne ona povedala skoro všetko čo bolo potrebné mňa tak napadlo že ja môžem povedať jedine to čo sa mi stalo ešte než som tam prišiel. "Tak ja som havaroval v dodávke spolu s ďalšími 11nástimi ľudmi. Napadli nás tam zombie a ja som jediný prežil podarilo sa mi uprchnúť až do tej dediny ktorá bola odtiaľ skoro deň cesty. Keď som sa tam dostal to čo už sa dialo tam o tom vám už povedala ona. Inak o ďalších neviem žeby tam boli." To bolo úplne všetko čo som povedal lebo som ani nevedel čo ďalej povedať. K tomu dobrú otázku položila Ellie preto som nevedel čo iné sa opýtať ja lebo nič iné ma potom viac nezaujímalo. Predsa len už sa predstavili kto presne boli hoc som o nich v minulosti počul ale veľkú váhu som im vôbec nedával lebo ja som sa celý život zaujímal o niečo iné.