Mesto tieňov

Procházela jsem městem. Sebevražda, jasný, ale nějak jsem nad tím neuvažovala. Od doby, kdy se svět tak naléhavě změnil, kdy jsem se já tak změnila, jsem se přestala bát o svůj život. Vlastně jsem většinou vyhledávala nebezpečí, dávno bych to skončila, kdyby.. kdyby. Byl tu on, ten kvůli kterému bych šla do víru pekla a věřte mi, že kvůli němu bych to přežila!
Na zádech se mi houpala kuše a připomínala mi, že ať by se objevilo cokoliv, jsem schopná rychle zasáhnout. Sem tam jsem se jí rukou dotkla, abych si připomněla, že průchod tímhle městem duchů je skutečný. Občas jsem propadla panice, pocitu zoufalství v tomhle nekonečném kruhu smrti a utrpení, ale dotyk prstů právě na téhle zbrani mě vždy zase vrátil do reality. 
Právě tyhle myšlenky mě přivedli právě k tomu, že jsem si ještě jednou rukama překontrolovala všechny zbraně, které jsem s sebou vzala a zhluboka se nadechla. Byla jsem skoro v centru města a ještě nikoho nepotkala, to nevěstilo nic dobrého. Skoro jsem si přála, aby se už něco stalo, protože jsem začínala být značně nesvá.

Z nenazdania sa ozval zvuk rozbitého skla a nejakú ošuntelú postavu ako sa s taškou plnou rôznych vecí rozbehla preč. (smerom od teba) Sem tam mu niečo vypadlo ale nevyzeral že by mu to chýbalo a tak utekal a utekal. Gi si určite nevšimol aj tak jediné čo chcel bolo niečo vziať a zdrhnúť čo najskôr odtiaľto preč. Zrazu akoby všetko naokolo ožilo. Zozadu za Gi sa z bokov ulíc začali drať zvuky. Zvuky chodcov. Z malej vedľajšej uličky ktorá bola na ľavej strane neďaleko Gi bolo vidno ďalších chodcov. a podľa všetkého sa určite nejaký objavia čoskoro aj na druhej strane ulice. Ten chlapík zrejme vie kam má bežať aby sa im vyhol.

Měla jsem ve zvyku všechno dělat potichu. Dávno jsem se naučila, že čím méně zvuků, tím méně nebezpečí, a pak se stane tohle. Vzdychla jsem a přehodila si kuši přes rameno, protože tak se mi s ní snadněji běhalo.
"Díky, debile.." zabručela jsem si tiše pro sebe, vytáhla si z pouzdra nůž, abych byla připravená a rozeběhla jsem se vpřed. Stačilo pár pohledů kolem sebe, pár uliček, pohled nad sebe, aby mi došlo, že tady půjde asi brzo do tuhého. Pár okamžiků stačilo, abych se rozhodla, co budu dělat.
Rozeběhla jsem se přímo za tím chlápkem, který mi zkazil poklidnou procházku.

Chlap utíkal sodilne ale taky se dobŘe vyhýbal chodcúm. Zrazu v jedný zapadnutý uličce se objevil na rebríku kde se dostal na plošinku, následne vyšiel po dalších rebríkoch asi na 4-5 patro a pak zmizel v okne. Za to za Gi se vše valilo co dotyčnej spúsobil. Predsa len, jeho úlohou bolo rýchlo zobrať čo mohol a potom zmiznúť ako duch.

Když jsem si ze zad sundavala kuši, měla jsem chuť zastřelit jeho! Pak jsem se ale přece jen otočila, co nejrychleji couvala a přesnou muškou sundavala zombíky v mé blízkosti. Bylo mi jasné, že střílet takhle je k ničemu, protože jich bylo tolik, že bych je nepostřílela ani kulometem, ale někteří se začínali dostávat do bezprostřední a tedy velmi nebezpečné blízkosti. 
"Fakt vás nesnáším.." utrousila jsem, když jsem si přehodila kuši zase na záda, vytáhla katanu a rozeběhla se k žebříku. Jinou možnost jsem už stejně neměla, byli totiž všude. 
Běžela jsem a cestou se odstraňovala všem v dosahu, až jsem se dostala k žebříku a s rychlostí sobě vlastní se začala šplhat nahoru.

Pokud si lezla nahoru tak si ve 5 patře mohla videt otevřené okno, v jiných patrách byli buďto zabednené, nebo zatvorené. Když si vzlezla dnu, bylo to klasika. Prítmie, len sem tam prečuhujúce lúče svetla zvonku cez okná v miestnostiach. Všade tu bol...neporiadok, no proste bordel. Z jednej miestnosti ktorá bola na konci bolo počuť rôzne hlasy, dokonca aj ženské a deti. Vyzeralo to tu vcelku bezpečne.

rfewgre