Alexander Evans
Počet príspevkov : 1
Join date : 17.04.2013
 |  Predmet: Alexander Evans (FIGHTER) St apríl 17, 2013 3:30 am | |
|  Jméno a příjmení: Alexander Evans Přezdívka: Alex Klan: Obyčejná průměrná rodina Místo narození: Irsko Současný pobyt: Stronghold Rank: Fighter Pohlaví: Muž Narozena: 14. 5. Věk: 25 let Výška: 185 cm Váha: 72 kg Krevní skupina: AB
°SCHOPNOSTI°
Alexovo schopnosti jsou na fightera dost neobvyklé. Jeho hlavní prioritou je rychlost, kterou nezískal nijak jinak než tvrdým, dennodenním tréninkem, jak během se závažím, A tak podobně. Ale všechno musí něco kompenzovat, protože ačkoliv ovládá dost velkou rychlost, v síle už trošku pokulhává. Jeho stylem je boj na blízko se zombie, kde se brání pouze rukavicemi a občas i brýlemi a šátkem kolem úst, stejně tak jako vestou. Ale nic víc, jak on říká, přebytečné věci by ho jen zdržovaly.
Jeho stylem boje je využít momentu překvapení a oslabit těm stvůrám ty základní smysly. Většinou používá dýmovnice, ztratí se v kouři a pomocí speciálních brýlí, kdy vidí i v husté tmě a i v kouři dokáže určit, kde se nachází, zabíjí tak jednoho zombie po druhém, aniž by si ho ostatní všimli. Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je, že to všechno proběhne rychle, tiše a zombie nemají šanci reagovat. Jeho rychlost je jeho výhodou, zombie jsou nemotorná a pomalá stvoření, takže vyhýbat se jim mu nedělá žádný problém, když k tomu smíchá své zažité umění z mládí. Má to nevýhodu, že nemůže tak spolupracovat s jinou skupinou, aby jim náhodou neublížil. Pokud už s někým spolupracuje, vystaví se tváří v tvář stvůrám, kde využívá svou schopnost předvídavosti analyzování situace a schopnost použít jako zbraň většinu věcí z okolí. Udělá ji doslova z čehokoliv. Bránit se umí, jeho umění zacházet s meči je také na poměrně dost velké úrovni. Neustále pracuje na rychlosti.
Jeho poslední dobrou schopností je zděděná nadprůměrná inteligence, kterou zdědil po otci. Je z něj tak skvělý stratég a analytik. Nevymýšlí nic strašného, ale dokáže si v situacích, kdy ostatní panikaří, zachovat chladnou hlavu. Stejně tak se rychle naučí zacházet s novými věcmi a zbraněmi, stejně tak jako řídit cokoliv, co je v dosahu.
Od události s jeho bratrem, se stal ještě chladnokrevnějším, než dřív. Zabíjí bez mrknutí oka, jeho styl je rychle, tiše a nenápadně. Nevzbuzuje nikdy moc velkou pozornost, aby nepřilákal ostatní. Někdy se to sice nepodaří, ale ani v boji jednoho proti více by si nevedl špatně.
°VZHLED°
Mladý muž měřící okolo 185 cm a váží 72 kg. Má tmavé, skoro vždy rozcuchané a neupravené vlasy a přímo jiskřivé, zelené oči, ve kterých se vždy odráží arogance a chlad, až to k jejich zářivé barvě nesedí, vypadají tak prázdně, bez té jiskry života. Je vysoký a štíhlý a neoplývá tolika svaly, jak by správně jako fighter měl, preferuje spíš styl zabít rychle, nenápadně a tiše. Zaměřil se spíš na rychlost než na sílu, ačkoliv základy z boxu má. Zvláštnosti na něm jsou, no je jich asi jen pár, a to je tetování táhnoucí se přes celou pravou paži, většinou jej ale nosí skryté pod tričkem a mikinou. Dále potom piercing ve rtu a v obočí a vojenská stříbrná placka na kuličkovém řetízku houpající se mu kolem krku jako talisman.
Je poměrně dost bledý. Ačkoliv je určen na přímý střet se zombie, před infekcí není moc chráněný. Kolem rukou má obvazy a rukavice, ale jinak zůstává nechráněn, což může být nevýhoda, ale jak on tvrdí, v boji by ho přebytečné oblečení zdržovalo.
°CHARAKTER°
Charakter Alexe není jednoduché popsat, už jen kvůli tomu, jak moc se změnil, tenhle svět ho změnil, zocelil a utvrdil v tom, že jen svině dokážou přežít a pro ty hodný tady místo není...
 Už od dětství nebyl ten typ člověka, co by byl moc společenský, s nikým se moc nebavil, jediná jeho starost byla, která další holka projde jeho postelí a jak vysoko se v jeho žebříčku dostane. Byl to takovej ten rozmazlenej arogantní floutek bez budoucnosti. Jeden problém za druhým, nikdy si nevážil toho, co má. Nikdy nechápal tu váhu života, riskoval, vrhal se po hlavě do situací, ze kterých už nešlo zpět. Dokázal se smát nebo být milý, ale jen na jednu osobu, jenže i tu mu tenhle svět vzal, tak ztratil pro úsměv všechny důvody. S přibývajícím časem a po vypuknutí epidemie, se Alex začal ještě víc uzavírat do sebe, už vůbec s nikým nemluvil, neudržoval se ve skupinkách, spíš vyhledával samotu a sám trénoval a zlepšoval se. Právě teď je tenhle kluk hrozně arogantní, všechny ve svém okolí ignoruje, přehlíží je, Nezáleží mu už na ničem jiném než na sobě. Pomoc od něj rozhodně nečekejte, vždycky mu jde jen o to, aby přežil on sám, a využije k tomu všechny možné prostředky, klidně i vás. Je svině? Ano, a veliká! Nerad se někomu podřizuje, nerad poslouchá a většinou rád jedná na vlastní pěst, řekne svůj názor a pěkně od plic, je až přehnaně upřímný a klidný, nic ho nedokáže vytočit, ale když už ano, nikdy neutíká ani se neschovává.
Na Alexově tváři nenajdete moc výrazů, maximálně tak otrávený, nebo chladný. Ano, chladný, už zapomněl, jaké to je být někdy šťastný. Láska? Tu už nezná. Jediné, co zná je nenávist, která ho v hloubi jeho duše sžírá a nedá mu spát, stejně tak jako výčitky, které mu nedají pokoj, ačkoliv to na povrch znát nedává, uvnitř není tak silný, jakým se dělá. Jediný důvod proč ještě žije, je ten, že slíbil, že přežije. A on sliby plní, nezemře, nepromění se. Je realista, ale uvnitř, někde hluboko uvnitř, je pořád ten malej naivní kluk, co věří, že se jednou najde lék, i kdyby pro něj měl jít do hlubin pekelných..
Oblíbené:
Existuje už jen prach málo věcí, který by na tomhle světě měl Alex rád. Cigarety, zlozvyk z mládí, kterého se ani teď nezbavil.. Alkohol, jak jinak udělat tenhle svět hezčím, alespoň na chvíli? Má rád klidná, tichá místa, ale ty už skoro nikde nenajdete..
Neoblíbené: Mohlo by se zdát, že tady těch věcí není moc. Ale on nenávidí vlastně jen jednu věc, a to je celý svět. Nenávidí ty, jež tohle způsobili, zabíjí zombie, protože musí, ne proto, že by chtěl. Už jednou selhal, podruhé si tu samou chybu nedovolí. Je to zvláštní, ale Alex nemá rád ani sám sebe, nemá rád svoje chyby, které před světem úzkostlivě skrývá, stejně tak jako se uzavřel před okolím a nikoho k sobě jen tak lehce nepustí. Nenávidí výčitky, které ho sužují den co den..
°ŽIVOTOPIS°
This is for the damned, the lost and forgotten.. Narodil jsem se čtrnáctého května před 25 lety. Tehdy to bylo všechno ještě fajn, všichni lidé žili s růžovými brýlemi na očích, ale byli šťastní. Pokroková revoluce, pokusy, výzkumy.. Všechno šlo až moc rychle kupředu, možná, kdyby lidé nebyli tak sebestřední.. Heh, to říká ten pravej. Ale to bych zabloudil někam jinam..
Narodil jsem se Samantě a Raymondovi Evansovým, dvěma obyčejným lidem z obyčejných rodin. Ale nežili jsme si tak špatně, můj otec byl počítačový mág! To, co on měl v mozku, jsem nikdy nedokázal pochopit, dokázal opravit snad všechno, jednou vymyslel nový program, jedna společnost ho od něj odkoupila a od té doby jsme měli živobytí zajištěné. Nebyli jsme boháči, ale rozhodně si toho mohli hodně dovolit. Za to moje máma nebyla ničím zvláštní. Žena mnoha tváří, dáma z Dánska, hosteska v jedné místní restauraci. Ano, můj otec pochází z Irska, ale máma je rozená Dánka, která si zachovala všechnu jejich eleganci. Možná právě proto jsem byl vždycky mnohem světlejší než mí vrstevníci, ale být originálem, to jsem vždycky chtěl.
Narodil jsem se jako prvorozený syn, o 3 roky později se mi narodil mladší bratr, Jacob. Vyrůstali jsme spolu pořád, popravdě jsem toho prcka zprvu nesnášel, kradl mi pozornost rodičů, a když rostl, pořád se jen smál a smál! Ach ta jeho bezstarostnost. Byl to kluk, co si uměl vážit života. Ale byl hrozně hloupej, naivní a hrozně lehce manipulativní. Nebyl moc průbojnej, proto se ve mně vzedmul asi pud staršího bratra, nebo co to bylo a začal jsem Jacoba bránit. Ti mladší ani starší si už po pár nakládačkách, na něj nikdy nic nezkusili. A těmihle událostmi se vztah mezi námi utužoval. Čím víc jsme se oba nenáviděli, tím víc bylo naše pouto k sobě silnější. On měl své chyby, já taky, ale pořád jsme byli rodina, pokrevní bratři. Vždycky a navždy!
Když jsme byli malí, dalo se to s námi přežít, pravda, Jacob byl takové sluníčko, že rodičům dělal vždycky radost, za to já, ten první, ten, co by měl být rozumn+jší, jsem se nějak nevyvedl. Přišel jsem na to, co to je touha, chtíč a co znamená užívat si život. Stal se ze mě rozmazlenej fracek, kterého rodiče nedokáží uhlídat. Jedna párty střídala druhou, každý den jiný místo, jiná holka, jiná párty. První tetování, první poznámky, dvojky z chování. Nevážil jsem si života, chlastal, kouřil a nikdy si nevážil toho, co jsem měl. A to byla chyba, ale litovat? Na to už je moc pozdě.
V našem městě jsem neměl moc dobrou pověst. Staly se rvačky, záchytka, problémy, ze kterých mě naši museli vysekávat, pokusili se mě usměrnit, ale to se jim také moc nepodařilo. Namísto fotbalu jsem se začal věnovat spíš MMA, smíšenému bojovému umění, které kombinovalo všechny styly, box, kendo, všemu možnému, kde jsem přicházel do blízkého střetu s ostatními. Pravda, v tu dobu jsem se trochu klidnil, namísto flákání po ulici, to jistila posilovna, ale ženskou společnost jsem si nikdy neodpustil. Bylo profláklé, že jsem byl prvotřídní děvkař a tu pověst jsem si náramně užíval. Kašlal jsem na školu, na budoucnost, na svého mladšího bráchu, kašlal jsem na všechno. Sebestřednej zmrd. Jo, byl jsem pěkný hovado. Byl jsem kluk bez budoucnosti, ztracený případ.. Kdybych tehdy jen věděl, co všechno držím v rukou! Jenže já byl paličatej mezek a nikdy jsem rady ostatních nepřijímal..
Like the streets that you're always walking on..
You died inside.
Užíval jsem si svého života, ve kterém jsem si žil na růžovém obláčku snění, ze kterého mě realita skopla brzo pěkně dolů. Stále jsem byl zmetek myslící jen na sebe.. Ale jeden den všechno změnil..
Táta měl odjet do Anglie, kvůli tomu, že ho volali na nějaký pohovor kvůli jeho práci. A jelikož to bylo na víc dní, máma jela s ním. Byl jsem dospělej, zatímco Jacob jen puberťák a já dostal nařízeno ho ty dva dny hlídat. Znamenalo to, že přijdu o další skvělou pařbu, což se mi rozhodně nelíbilo. Ale Jacob naopak byl nadšený, v hloubi duše jsem věděl, že ke mně vzhlíží a nejsem tak moc dobrý starší bratr. Ale já byl tehdy moc blbej, abych si toho všímal.
Musel jsem teda zůstat trčet doma, možná to jediný mě tehdy zachránilo. Bylo kolem jedenácti večer, nejspíš? Detaily si moc nevybavuju, všechno mi to splývá. Pamatuju si, jak vypadla elektrika. Strašně jsem nadával, protože pařit Fifu s bráchou bylo na tom večeru asi jediná možná zábava! Jenže teď nám to vypojili, chtěl jsem jít nahodit pojistky, ale nic, ani to nefungovalo. Bylo mi to podezřelé, ještě před zhruba dvěma hodinami jsem mluvil s mámou, jak v pořádku dorazili do Londýna. Prohledal jsem účty, ale všechno bylo zaplacené, bylo to vážně zvláštní. A pak jsem to uslyšel.. Srdceryvý křik, policejní sirény houkající všude kolem, snažil jsem se zachovat klid, ale to Jacob vedle mě nevydržel. Vyrazili jsme ven z domu a to, co jsme viděli, se nám navždycky vrylo do paměti, alespoň mě. Vybavuje se mi obličej ženy. No obličej, dost znetvořený, s rozpáranými ústy, mrtvolně bledá, krvelačné oči, dívala se přímo na mě, policisté do ní nastříleli snad celý zásobník, ale nezastavovala se. Nevěděl jsem, co to bylo, ale jedno bylo jisté, člověk to nebyl! Tehdy jsem nic netušil, vrátil se s Jacobem do domu, zabarikádoval vchod a slyšel nepříjemné skřípění. Nebyl čas myslet na to, co se děje, byl čas jednat. Popadl jsem mobil, v otcovo pracovně popadl zbraň, měl ji tu pro jistotu, na to jsem přišel už dávno a pokusil se vyplížit zadním vchodem ven. Podařilo se nám to, prchali jsme po ulicích, ale ten chaos.. Křik…
Změť hlasů, pláč, křik, všechno.. Navždycky si to budu pamatovat, domy v plamenech, lidé motající a potácející se.. Počkat, byli to vůbec lidé? Ne, připomínali mi spíš zombie z některého ze sci-fi filmů, jenže tohle nebyl film, to byla realita. A já se musel teď postarat o svého mladšího bratra. Mobil nefungoval, byl hluchý a rodičům jsem se nedokázal dovolat, potřeboval jsem vědět, že jsou v pořádku, potřeboval... Proplétali jsme se ulicemi a utíkali, nesměli se zastavit. Pistoli jsem používal, ale na ta monstra neplatila, sápali se po nás.. Nakonec jsme to s pár lidmi, co vypadali v pořádku, zakotvili v kostele.. Zabarikádovali se a rozhodli se přečkat, třeba to ráno bude lepší.. Byla to tehdy nejhorší noc mého života.. A ne poslední.. Bohužel, ráno úsvit nepřišel, bylo to ještě horší..
If there’s a future.. We want it! Od události, kdy jsme byli nuceni opustit domov uplynuly už dlouhé tři roky. Začali jsme zjišťovat, že nic z toho není sen a rozhodně to nehodlá skončit. Epidemie se šířila jako mor, zombie bylo moc a zabít je? Skoro nemožné. S bráchou jsme se pokoušeli nějak přežít, schovávali se, kradli zbraně a trénovali, stejně tak z rádia se pokusili zaslechnout, jestli někde nejsou další přeživší a po pár měsících jsme konečně krátké vysílání zaslechli. Stále jsme se marně pokoušeli spojit s naší rodinou, ale pochybovali jsme, že jsou ještě naživu. Ale i kdyby tu byla jakákoliv naděje, v hloubi duše jsme to nevzdávali. Jacob už dospěl, a nemyslím tím jen věkově, tyhle události ho zocelili i duševně a přesto si i v těch nejhorších situacích dokázal zachovat úsměv na tváři, nikdy jsem ho nechápal. Přísahal jsem, že se mu nic nestane, neztratím to jediné, co mi zbylo. Ten tam byl chlast, párty, prodejný holky. Tady šlo o mnohem víc, až v téhle chvíli jsem si začal uvědomovat, o jak moc tady jde a že když nejde o život, jde o hovno. Problémy, které jsem měl v minulosti nebyli nic, uvědomoval jsem si, jak jsem se choval a vrátit to už nešlo.
Bloudili jsme světem, až jsme se konečně rozhodli připojit ke skupince přeživších, která zombie vraždila. Skupina, která ještě nakažená nebyla, stejně jako my. Přijali nás, a tady taky začal náš výcvik. Já jsem do boje praktikoval to, co jsem se naučil v mládí. Kombinace nejrůznějšího bojového umění, ale spíše improvizovaného, nečekaného. Osvojil jsem si Katanu a boj zblízka, pistole mi nic neříkali. Stejně tak jsem se naučil řídit všechno, od aut, letadel, to, co bylo v dosahu, s mou inteligencí, kterou jsem zdědil po otci, jsem snadno vyhodnocoval situace a nemálo krát zachránil už i tak absurdní situaci, i když možná jen se štěstím. Dopředu mě poháněl slib, že nedovolím, aby Jacobovi tenhle svět ublížil ještě víc. Ať už by se stalo cokoliv, neopustím ho, to jsem si tehdy naivně myslel..
Ze mě se stal Fighter, bojovník na blízko, zatímco z brášky Sniper, bojovník na dálku. Střílečky hrál jako malej vždycky rád, a tak jsem se ani nedivil, do otevřených střetů by Jacob nikdy nešel. Byli jsme sehraná dvojice, já ho dostal zblízka, on práci dokončil jednou dobře mířenou střelou na hlavu. I v těhle chvílích jsme si našli svoje místo, kdy jsme vzpomínali na to, jaké to dřív bylo, smáli se a naše pouto se nesmírně zocelilo. Nic a nikdo nás nesměl rozdělit, jenže ten zlom nastal a ten den, si navždycky budu vyčítat..
Zrovna jsme šli pro nějaké zásoby do jednoho z obchodů, v noci, měli jsme se držet u sebe, při skupině, jenže já v dálce zahlédl samotnou zombie, říkal jsem si, že hned sejmu nebezpečí, jenže jít za ní byla ta nejhorší chyba, jakou jsem mohl udělat. Zpoza rohu se jich na mě vyřítila snad stovka! Překvapili celou skupinku a tahle chyba mě mohla stát život..
S dvěma meči jsem zacházel dost obratně, Jacob mi kryl záda, ale ani on pořádně nestíhal. S tím, že jsem odmítal nosit helmu a brnění, jsem nebyl dostatečně chráněný proti přesile. A byl jsem i pomalejší, čehož jeden z nich využil, zrovna jsem se chystal oddělit mu hlavu od těla, když ten druhý mi šel po krku zezadu. Otočil jsem se a jediné, co jsem viděl, byl Jacob, zaslechl jsem výstřel a zombie padla k zemi, ale ten kousanec na ruce, co jsem u Jacoba viděl, už přede mnou zakrýt nestihl. Věděl jsem, že je pozdě, jenže tehdy.. Jsem si to odmítal
přiznat.
O pár členů jsme přišli, ale naší skupince se podařilo uprchnout i s ukořistěnými zásobami. Věděl jsem, že to byla chyba a chyby se trestají, krutě, a to i ta má. Všichni mlčeli, sledovali jen Jacoba, který začínal blednout. Ačkoliv říkal, že je to jen malé kousnutí, všichni jsme moc dobře věděli, co to znamená. A čas neúprosně utíkal. Změny u Jacoba si všimli ostatní členové skupinky, a jakmile odhalili kousnutí, bylo zle. Okamžitě se rozhodli Jacoba zabít, že si nemůžou dovolit riskovat a každý, kdo je nakažený, je už rovnou mrtvý. Ale to já jsem odmítal! Nedovolil jsem jim to a společně s Jacobem jsme skupinku opustili. Několik dní na to, jsme se opět začali toulat sami, stav Jacoba se zhoršoval. Sotva chodil, věděl jsem, že bojuje, ale že nezvládá. A on to věděl taky.. A jednou v noci to vyvrcholilo..
Na tu noc nikdy nezapomenu, ale nikdy. Změnila mou osobnost od samého počátku. Seděl jsem na stráži, jako  obvykle, hlídal okolí a sledoval kousek ode mě Jacoba. Nespal, pozoroval mě, vybledlýma krví podlitýma očima, dech se mu zhoršoval, kousnutí se rozšiřovalo, nejspíš tam měl i infekci. A já nemohl dělat nic.. NIC! Jen se dívat, a ten pocit bezmocnosti byl ten nejhorší pocit v životě.. Zaslechl jsem chrapot, mluvil na mě, tak tiše. Vzpomínal na dětství, říkal, že by si přál, aby všechno bylo v pořádku. Ujistil jsem ho, že bude, ale byla to jen jedna velká lež, nic už nebude v pořádku. Usmál se na mě a poprosil mě, abych ho zabil. Že nechce být stvůra, že ví, stejně jako já, že to přijde a on nechce být jedním z nich. Jeho oči mě prosily, jeho oči žádaly! Byly plné zoufalství, ale i strachu. Byl jsem pro něj naděje, chtěl spasit, ale to já.. já nedokázal. Dokázali byste zabít vlastního bratra? Vlastní krev? Možná ano, ale já ne, byl jsem chlap s velkými řeči, ale když mělo přijít na skutky, byl jsem ustrašená baba. Řekl, ať to udělám, ať najdu naše rodiče a vyřídím jim, že je měl rád. Říkal jsem, ať mlčí, že to přežije, neposlouchal mě. Tehdy jsem mu musel slíbit, že za jakoukoliv cenu, že nikdy.. Nikdy nezemřu. Že mě nezabijí a že budu bojovat. A já mu tenhle slib života dal..
Pozvedl jsem Katanu, vypadal tak smířeně, ale i tak ho zmítaly křeče, měl jsem poslední možnost, utnout to, když ještě má své vlastní vědomí, ale já to nedokázal.. Prostě jsem to nedokázal, a namísto toho, abych ho zabil, jsem vstal a utekl. Zbaběle jsem ho tam nechal! Udělal jsem z něj stvůru, z vlastního bratra.. Utíkal jsem odsud pryč, s prázdnotou v srdci a nenávistí v očích. Byl jsem zbabělec a nikdy si tu noc nepřestanu vyčítat..
There’s a time and a place to die… and this ain’t it!
Ta událost mě naprosto změnila, přišly měsíce, co měsíce, roky tvrdé dřiny. Rozhodl jsem se na sobě makat, stát se rychlejším než dřív, obratnějším, aby mě nic už nepřekvapilo, aby mě už nikdo nemusel zachraňovat! Bojoval jsem se závažím na rukou i nohou, zlepšoval se tak, hlavně jsem trénoval rychlost, k jedné kataně jsem přidal dvě. A tak se kryl, věděl jsem, že v boji proti velké skupince sám neobstojím, tak jsem si tu slabinu kompenzoval uměním tichého zabíjení. Dýmovnice, momenty překvapení a rychlá smrt. Přesně tím se stal můj styl, trvalo to dlouho dostat se až sem.
Dlouho jsem se potuloval sám, sžíraný výčitkami, svědomím. Ale byla tu ještě věc, kvůli které jsem byl ochotný žít. Budu bojovat za lepší budoucnost, budu bojovat pro to, abych přežil.. A jestli je tu, ač prach malá šance, že se jednou najde lék.. Půjdu po ní, abych napravil to, co jsem zvoral. Už mi nezbylo nic, vůbec nic. Toulám se světem sám, sem tam se přidám k nějaké skupince, ale ne na dlouho. Právě teď je mi 25 let a mým momentálním působištěm je Stronghold.
Vím, že jednou zemřu. Ale rozhodne ne teď a tady, pod jejich rukama.
°VYBAVENÍ°
2x katana, obě připnuté na zádech. Jedna je delší a lehčí, druhá těžší, ale kratší, patří spíš na obranu.
- Spoiler:
3x bojové nože, uschované v ochranné vestě, kterou nosí na sobě.
2x SAI, dýky osmihrané, hodně lehké
1x boxer na pravé ruce
3x dýmovnice
- Spoiler:
+ Sluchátka, brýle pro noční vidění, ochranné brýle a šátek. | |
|
