Mála dedinka

Žltými očami som sledovala dedinu predo mnou. Usmievala som sa. Basebalovú pálku som si opierala o rameno a poćúvala som tiché kroky desiatky zombíkov.. ktorý sa k dedine plížili spolu so mnou. Každopádne.. takýto útok by nebol žiadnou zábavou. Rozbehla som sa smerom k dedine, pri čom som prekročila sliz, ktorý ju obklopoval. Niektorý zombíci sa rozbehli za mnou no tých, čo ku mne boli najbližšie, som jednoducho zabila úderom pálky do hlavy.
"Pomôžte mi niekto !! Prosím !" Zakričala som hysterickým hlasom, pri čom sa moje oči znova sfarbili na klasickú modrú farbu. Nechala som si otvoriť nejaké ranky na rukách, nohách a potele. Teda vyzerali úplne identicky zo škrabancami, ktoré človek získa predieraním sa cez krovie či podobne. Bežala som k budovám, ktoré boli predo mnou. Niektorý zo zombíkov bežali za mnou a tak to vyzeralo, ako keby ma naháňali. teda to ich behanie bolo značne pomalšie. Od normálneho človeka som bola na nerozoznanie. Nie len na prvý, ale aj na všetky ostatné pohľady som sa kao fyzicky, tak aj psychicky aspoň napovrch nijak od človeka nelíšila. Aspoň od toho živého. Zadýchaná a napohľad vystrašená som začala trieskať a prosíkať o otvorenie v každej jednej chatke či budove, ktorá sa tu nachádzala. Pár krát som sa pri tom ešte zahnala basebalkou po zombíkoch, ktorý zväčša skončili s dolámanými kosťami či prerazenou hlavou.

Zatímco se spolu ti dva dole bavili, já se zabývala vodou. Nerušila jsem je a byla jsem ráda, že neruší ani oni mě. Nahoře jsem se svlékla do spodního prádla a nechala své oblečení, aby se namočilo a pustilo krev. Nějakou dobu to trvalo, po chvíli už jsem ho ale na zastřešeném místě ždímala a zbavovala vody. Oblékla jsem se a sešla pomalu dolů po schodech. Jejich konverzaci jsem stále nenarušovala, jen jsem je poslouchala. Vypadalo to, že se chystáme k odchodu. "Jo, snad to zvládnu." Vyskočila jsem Adrianovi na záda, ale cítila jsem palčivou bolest v noze. A pak se začaly dít divné věc. Když pominu ten divný pocit v krku, někdo začal třískat na dveře kostela a řvát. Nejenže jsem se lekla, ale ještě jsem měla psychickou újmu na několik dalších minut. Ani za boha bych ty dveře neotevřela, obzvlášť když jsem slyšela mimo ten dívčí hlas ještě zombie. Radši ať otevře Ellie nebo Adrian.

Vybehla som rýchlo za nimi hore, pripravovala som sa na preskok na druhú strechu. S ten by sme sa museli potichu dostať na ďalšiu, potom na ďalšiu a rýchlo by sme zmizli preč. Dedina bola zaplavená len z jednej strany. V tom som počula krik, volanie o pomoc. Chcela som zakričať aby neotvárala dvere kostola ale v tom ma Trabant chytil za plášť. To robil keď cítil zombie. Nemohla byť normálny človek. Nemohla byť vôbec človek. Zavrela som dvere na vrchnom poschodí a zabarikádovala som ich. Reťaz ktorá bola na zemi som si ale prehodila Okolo ramien. Bude sa hodiť.
Pozrela som sa na Adriana a Shey a vytiahla som Pin a Peng. Mala som v pláne niečo čo mohli čakať. Zbrane boli nabité, strieľať som vedela obstojne a Trabant už hľadal cestu preč. "Držte sa tmavých priestorov, nedotýkajte sa komínov, kráčajte za Trabantom. Nepozerajte sa dole. Trabant nájde cestu preč." Povedala som, hlas sa mi ale triasol.
Mali sme ísť dávno preč! MALI SME UTIECŤ. Nenechávaj ich tu. Nezvládnu to sami. UTEČ. Chytila som sa za hlavu a pevnejšie som si pritiahla ruksak aby mi neodletel preč. Trabant nevydal ani maličké zakňučanie a viedol nás proti vetru, dúfala som že nás zombie necítili. Vystúpili sme na vyššiu strechu, Trabant hľadal cestu ďalej ale na chvíľku sme zostali stáť. Veľmi, veľmi som dúfala aby sa zombie snažili dostať do kostola. Pasca by ich aspoň trochu prekvapila, pokiaľ by ich nezabila.
Ten ženský hlas ma ale trápil. Čo ak to nebol zombie? Čo ak to bola len žena a Trabantovi opantal zombie pach zmysly? Nie... nie, nie, nie, nie. Ticho!
"HEJ TY LADY! PRUDKO OTVOR TIE DVERE NO POTOM ODSKOČ! ZOMBIEM AKUPUNKTÚRA PROSPEJE NO TEBE ASI NIE! DOSTAŇ SA K NÁM HORE!" Prekonala som sa a zakričala som, Pinom som strelila do hlavy zombieho ktorý stál vedľa nej a chystal sa útočiť. Potom som strielala už v jednom kuse, snažila som sa ju netrafiť. Nábojov som mala tak akurát, plus mala som aj iné zbrane. Kvetinka by bola moja posledná nádej.
Schovali sme sa na ďalšej, trochu pevnejšej streche. Tam sme sa schovali, no aj tak sme tam nemohli zostať dlhšie než bolo treba. Kľakla som si na jedno koleno a sledovala som zombie ako sa snažia to dievča dostať. Nato že tak veľmi volala o pomoc sa zdala až príliš... silná, čo sa týkalo udierania baseballovou pálkou. Kedysi dávno by som to nezvládala z takým kľudom ako ona. Revala by som a plakala by som a hlavne, snažila by som sa ujsť a nezastavovala by som sa. Nikdy nikde.
Potrebujem tichšiu zbraň... luk... luk a šípi...

Ewok


Po chvilce letu jsme se dostali nad souřadnice. Na zemi se rýsovala malá vesnička. Nejdřív uděláme dva průlety, Face, pátrej po přeživších. Zkus FLIR (termokamera), třeba jsou v budovách. Navedu stroj na mírný a pomalý oblouk kolem vesnice. Na monokl si promítnu obraz z kamery a pomáhám sestře v hledání.

Bryan zatím kouká na PDA a hledá nouzový signál onoho zařízení. "Sto metrů před námi je statek. Na jeho dvoře by měl být."
Když jste doletěli ke statku, skutečně dole cosi světle modře blikalo. Odjinud to nebylo vidět, protože dvor byl obehnaný budovami a zdmi, ale shora to bylo celkem zřetelné. Po vesnici se potulovalo několik zombie, ale hlavně se všude začal objevovat načervenalý sliz. "Co to ku*va je?" zaklel Bryan.

"Jasně Ewoku." odpovím a sleduju zdejší okolí, celkem mrtvo, ale pak po dalším průletu jsem spatřila pár červených skvrn. Zaostřím pořádně.
"Na 3. hodině něco je, řekla bych že čtyři osoby. Vypadá to na že jsou zabarikádovaní v kostele a všímáš si těch terčů kolem Ewoku? Doufám, že mi dovolíš si zastřílet." poznamenala jsem a pak uslyšela, co řekl ten muž a čekala jsem na rozhodnutí Ewoka

Ewok


Beru na vědomí... kamera moje. Převezmu kontrolu nad kamerou a rychle se podívám na ty tepelné stopy. Pak si z terma přepnu na normální TADS a uvidím zbytek detailů. Jsou v pěkný kaši, jen co je pravda, vytáhnem je odtamtud. Bryane, připravte se na můj povel otevřít dveře napravo. Uberu otáčky motoru a klesnu kousek nad zvonici kostela. Face, projeď frekvence rádia a zkus navázat kontakt, třeba mají vysílačku.

Započula som hlas nejakého dievčaťa. Zároveň aj hluk vrtuľníka, ktorý sa sem privinul odniekadial.. proste ďalší zaručený spôsob, ako sa nenudiť. Rýchlo som pribehla k daným dverám a s trhnutím som ich otvorila. Pri tom som ale sama uskoćila na stranu a spŕška ihlíc, či čo to bolo, sa rozletela do zombie za mnou. Vbehla som dovnútra, zatiaľ čo som za sebou zabuchla dvere. Pálku som stále držala pri sebe a len som utekala po schodoch hore, až k oknu, cez ktoré vyliezli na strechu. Pomaly som ním preliezla a s hraným zadýchaním, ktoré ale bolo viac než dôveryhodné, som klesla na kolená. Vyzeralo to tak, ako keby som bola fyzicky úplne na dne. Rozhodla som sa to ale ešte chvíľu hrať. Teraz by to bolo až moc ľahké.. všetkých ich pozabíjať. Navyśe z vnútrajśka vrtulníka by som mohla spraviť peknú fasádu z červenej farby. Teda typovala som, že nás ten vrtulník nezačne ako civilov bombardovať.
"J..ja.." šepla som a rozkašľala som sa.
"Ď..ďakujem.." Dodala som, na čo som len sklopila hlavu a na pohľad som sa úplne roztriasla. Ako keď človek dostane triašku od zimnice či od strachu. Bola som proste geniálna.. čo sa maskovania týkalo.

Bryan kývl a připravil se ke dveřím. "Kdyby měli vysílačku, už bychom je zachytili. A nezapomeň, že musíme aspoň vzít ten vysílač. Respektive tu důležitou část. Je to velký asi jako autobaterka!" dodal ještě.

Ewok


Jestli jí maj nastavenou na Příjem, tak ne. Je to jen pokus. Kolik času potřebuješ na tu součástku? optám se, zatímco zapnu automatické vyrovnání, takže se zastavím na místě a můžu pustit řízení. Statek byl vzdálený asi 150 metrů ale mě se zrovna nechtělo letět nejdřív pro nějákou součástku a až pak zachraňovat lidi.

"Maximálně dvě minuty, spíš míň." řekl Bryan. "Záleží na tom, jak moc bude poškozený poklop. Je mi jedno, kam poletíš první, ale jestli se místo vysílače vrátíme s přeživšíma, budeš to muset vysvětlit veliteli."

Ewok


Když dvě minuty, tak dvě minuty. Zatlačím pákou cykliku na stranu a přeletím zeď statku. Máš 5 vteřin na vyskočení. Budeme nad tebou a krýt tě, za 2 minuty klesnem abysme tě nabrali. Vysunu podvozek a klesnu tak, že se lehce dotýkám země. Běž!

Všechno to bylo zvláštní. Nejprve jsme museli skákat ze střechy na střechu, což musela být pro Adriana hrozná zátěž. Bylo mi trapné, že mě musí nést, ale jinak to asi ani nešlo. Leda že by mě tu nechali umřít. Pak jsem zahlédla tu dívku oblopenou zombie. Proboha! Teď mi došlo, že jsem ji nechtěla pouštět dovnitř. Jsem sobecká sv*ně?

Ellie začala střílet zombíky jednoho po druhém, zatímco se nad námi objevil vrtulník. Byla jsem v šoku. Po dvou letech samoty se dnes stalo tolik šílených věcí. Dívka, které šlo před chvílí o život se mezitím dostala k nám. Byla na pokraji sil, alespoň tak vypadala. Jen jsem se pevně držela Adriana. Vrtulník se přibližoval k zemi. Přiletěli nás zachránit?? Přišlo mi to divné, jak se mohli dozvědět, že tu jsme? Nejspíš měli jiný důvod proč sem letět. Doufala jsem, že nás tu nenechají.

"Zdvihni sa Lady! Náboje nerastú na stromoch!" Zakričala som a ztrielala som ďalej. Mali sme problém, a nie len tak malý problém. Tento problém bol sakra gigantický!
"Vy dvaja... ešte chvíľku vydržte.. je tu vrtulník a pokiaľ by nás chceli zabiť tak by už strielali." Povedala som, myslela som to ako fakt. Až potom som si všimla že sa vrtulník snažil niekoho vysadiť, strecha bola na pristátie pevná. "Anda que te coja un burro, bastardo! HIJOS DE LAS GRAN MIL PUTAS!" Moja španielčina sa každou nadávkou zlepšovala. V duchu som sa smiala ako blázon a mala som pocit že som sa uškŕňala. "HEADSHOT TU HIJO DE PUTA MADRE! HA!" Kričala som, pravdu poviediac snažila som sa získať si pozornosť vrtulníka. Potrebujem z tohto bordelu dostať aspoň tých dvoch.
Neprestávala som strielať. Sem-tam som ale potočila hlavu aj smerom k vrtulníku.

Bryan kývl a vyskočil. Vytáhl klíč a nahrubo rozbil skříňku podobnou trafo stanici. Párkrát se v ní pošťoural a v momentě, kdy mu ta hnusná, lepkavá věc začala rozežírat kalhoty, se zvedl, setřsl to s nadávkami ze sebe a s vyílačkou skočil zpět do vrtulníku. "Vpohodě, teď pro ně...nebo dom. Nerad bych chcípnul na misi, ke který nemáme povolení. Možná radši zavolej na základnu."

Ewok


Nechám Bryana naskočit. Nabereme je. Radši si zodpovím záchranu životů, než jejich ztrátu. Přitáhnu plynovou páku a vrátím stroj do výchozího postavení. Face? Máš to spojení?

"Provedu." snažila jsem se navázat spojení s možným rádiem nebo vysílačkou. Přisunula jsem si mikrofon blíž k puse a spustila do šumění: "Tady Vrtulník 612. letky Královského letectva, k obyvatelům kostela slyšíme se?" přepnula jsem a čekala, stále tam byl šum "Zatím nic Ewoku."

Ewok


Pokračuj Face! Přeletím nad vchod do kostela a monoklem zamířím na skupinu zombíků. Kanon je můj, pálím 30 mike mike... zmáčknu spoušť a celý vrtulník se otřese deseti výstřely z kanonu. Skupinku zahalí zvířený prach a když se usadí, odhalí jen pohled na roztrhaná těla.

"Takže mi dlužíš i palbu Ewoku." pousmála jsem se a znova jsem zapnula vysílačku
"Tady Vrtulník 612. letky Královského letectva k obyvatelům kostela, slyšíme se?" přepnula jsem a znova jsem uslyšela šum. "Jak je naložíme? Mám pro ně jít?" optala jsem se Ewoka

Ewok


Na to zapomeň poručíku... byl jsem tak vyvedenej z míry tim dementním nápadem, že jsem si ani neuvědomil že jí říkám hodností. Vrátím nás zpátky na výchozí postavení a čekám dál.

"klídek bráško, byl to jenom návrh." stále jsem přepínala vysílačku, byl tam jen šum.

Vrtulník se tále jen vznášel nad námi. Najednou rozstřílel všechny zombie, co stáli před kostelem. Začínala jsem se trochu obávat, jestli vůbec klesne a zachrání nás. Slezla jsem z Adriana a začala mávat rukama na vrtulník. Sice mě asi neviděli, ale alespoň jsem to zkoušela. "Haló! Jsme tady!! Prosím!!!" Křičela jsem vážně nahlas, ale nedocházelo mi, že pasažéři vrtulníku mě nemůžou slyšet. Nevěděla jem, co dál dělat, aby klesli a zachránili nás.


(Bohužel vysílačku nemáme )

"Ewoku tam dole." upozorním bratra na lidi před kostelem. Vysílání jsem vypnula, jestli mi nešlo se s nimi spojit, tak už to nepůjde.

Ewok


Potvrzuji, klesám... snížím výkon motoru a nasměruji stroj opět tak, že se jen lehce dotkne střechy. Neměl jsem z toho radost, protože listy vrtule měli asi metr a půl rezervu od zvonice. Bryane, otevřít dveře! Face, zavolej na centrálu... volací znak Doupě... a řekni jim že máme casevac (nouzová evakuace).

"Provedu....Ugly 1,0 volá Doupě, máme tady casevac, přepínám." snažila jsem se o spojení tentokrát s centrálou, což by mělo být jednodušší.