Albert Wesker
"Subjekt 7224, chycen 14.2. našimi agenty, od té doby pod kontrolou..." řekl jsem do diktafonu, když jsem vešel do místnosti. A už bylo na čase."Čtyřiadvacítka" se totiž právě probudila a pomalu začala zjišťovat, kde je. A vůbec se jí tu nelíbilo. Já si její vzrůstající agrese ale moc nevšímal a raději jsem pokračoval. Zatímco jsem bral do ruky injekci s nazelenalou tekutinou a držel ji proti světlu, jsem odříkával svoje myšlenky do přístroje.
"Subjekt je ve stádiu plného nakažení, stupeň dva až tři. Jeho tep už zmizel, přestaly se projevovat známky základních živočišných pudů a objekt začal rozvíjet svou novou osobnost. Stále ale ještě nedospěl k dalšímu stádiu - nereaguje na bolest a nechrání se před ranou, která by ho v normálních podmínkách stála život. U subjektu 7224 zkoušíme nové antivirotikum, krycí název "zvíře". Jeho hlavním aspektem je obrácený jev nemoci. Bohužel, je pouze dočasný a zatím se nepodařilo najít dávku či frekvenci podávání, při které by se doba prodlužovala. Nyní podávám subjektu dávku číslo 32, osm dní po prvním séru..."
Přistoupil jsem ke dveřím a vkročil do mezimítnosti. v jendé ruce jsem měl nůž a v druhé injekci. Zklidnil jsem dech a otevřel dveře. Můj pohyb byl plavný, skoro nepostřehnutelný a naprosto přirozený. Vypadal jsem spíš jako součást místnosti než jako někdo, kdo tam právě vkročil. Zombie se zklidnil, když viděl, že je všude klid. Jsem docela rád, že si nepamatuje na včerejšek, když mu ostrá jehla, ne nepodobná téhle, zajela mezi bederní obratle. Dostal jsem se za něj a ryhclým pohybem jsem ho chytil pod krkem. Druhou rukou už jsem mu nacvičeně zasouval injekci do zad a vtlačoval mu do těla dávku séra. Pak jsem ho velmi hrubě odhodil co nejdál od sebe a zmizel jsem zpět za dveřmi.
To, co se dělo, by někdo popsal jako zázrak, ale já věděl, že je to naprosto k ničemu. Zombie se začal vztekat. Měl hlad, jako den po nákaze. Začal běht po "kleci" jako vyšinutý a mlátil do všeho okolo. Pak se chytil za hlavu a začal sténat. Pomalu mu z kůže ustupovaly tmavé skvrny typické pro nakažení, ze sténání se stal lidský pláč asi patnáctiletého chlapce, který náhle stál v kleci místo té potvory.
"Subjekt má pozitivní reakci. Přístroje ukazují rostoucí tep, teplotu a životní funkce podobné zdravému jedinci. Spouštím čas..."
řekl jsem jen a zmáčkl stopky. Třicet sedm minut. Dlouhých třicet sedm minut byl ten mladík zpět člověkem. Proměna zpět byla plná krve, žaludečních šťáv, bolesti a zuřivosti. A hlavně zklamání...Takhle se nikam nehneme... pomyslel jsem si a nechal vpustit do klece na dalších šest hodin uspávací plyn.
"Subjekt stále odmítá léčbu...zatím je to beznadějné. Potřebujeme zdravé jedince na testování..." ukončil jsem monolog a PDA vložil do kapsy. Ještě dlouho jsem seděl v laboratoři a přemýšlel, i když už od začátku jsem tušil, že musím udělat první krok...
//přesun
