Operative room

Operative (briefing) room se nachází v nejspodnějších částech pevnosti a je přístupná pouze agentům a nejvyšším hodnostem kažého oboru na základně. Není velká, ale odehrávají se v ní ty nejdůležitější akce- rozhodování o dalších postupech.

Ewok


Procházel jsem zamyšleně chodbami směrem do Operační místnosti, v jedné ruce nějáké papíry a ve druhé Black Brain, můj blok na poznámky k letům. Vypadal jsem trošku zachmuřeně a také to tak bylo. Dojdu až do místnosti, kde si sednu na své oblíbené křeslo v rohu, dál od stolu a prohlédnu si prázdnou místnost. Kde se kruci fláká sestra a zbytek?

Procházela jsem se chodbami a vychutnávala jsem si svou svačinu, po té poslední akci jsem ještě neměla možnost se najíst. Narazila jsem na dveře a nakoukla hlavou dovnitř a viděla vzádu bratra. Zajiskřilo mi v očích a já odstoupila ode dveří nadechla jsem se a rozeběhla jsem se a vtrhla do dveří a běžela k bratrovi a skočila jsem mu na klín.
"Ahoj bráško, kde ses flákal?" usmívala jsem se jako sluníčko a čekala na jeho reakci

Ewok

Pochopitelně že mě překvapila, jako vždycky, a ještě se jí povedlo mi přisednout ruku s notesem. Sakra pes... zakleju a pokouším se zpod ní vyprostit. Co to blbneš?

"Přišla jsem potěšit svou přítomností svého nejmilejšího bratra." a postavila se aby se mohl narovnat.
"Zas tak těžká nejsem ne?" ušklíbla jsem se a dala si vlasy do culíku a podívala se kolem.
"Celkem mrtvo."

Ewok


Když se zvedne, urovnám si věci a udělám jí místo na koleni. Sedává si tam často, milovala to už jako malá holka. Ještě mají čas, já jsem tu byl asi brzo. Jinak k práci, procházel jsem vybavení hangáru a výzbroj. Z výsledků nejsem úplně nadšený, zdá se že dostatek je jen kanónových nábojů a raket. Prakticky chybí variabilní výzbroj... jo a nefunguje evakuační naviják.

"A tak mám se na to podívat?" posadila jsem se na jeho koleno a nakoukla jsem do těch spisů. "TO je tragické." odmlčela jsem se a pak se podívala na něj "Jsem zvědavá jestli mě na své koleno pustíš až ti bude 80." usmála jsem se a pocuchala jsem mu vlasy

Ewok


Nechám si rozcuchat vlasy i když ví jak moc to miluju. Jo, je. Amíci, jsou tu zařízení jen na ty jejich mašiny, co neunesou pořádnou výzbroj. Snad se časem něco dosežene. Až na ten naviják je ale naše stará vrána úplně v pohodě, za což děkuju asi především Pánu bohu, vzhledem k tomu v jakém bordelu jsme odlétali.

"Mimochodem pořád si mi neřekl, proč jsme museli tak rychle odletět, myslíš že už velitel byl nakažený?" zatvářila jsem se najednou vážně

"Já doufám, že je táta v pohodě. DAla jsem mu vědět, že jsme v pořádku, ale už se mi neozval." informovala jsem ho.
"A jestli tu budu zase jediná ženská tak už mě švihne." Protáhla jsem se "ÁÁÁ mmám chuť se proletět a někoho zastřelit, co ty?" ušklíbla jsem se a cvrnkla ho do čela. Já už jsem jen počítala sekundy, kdy ho vyprovokuju

"No já náš táta, s ním se člověk fakt nenudí." usměju se. "Umím si ho představit jak běhá a střílí do všeho. Ale je tu docela nuda, co?" kouknu na něj

"Spal si v Kukačce? hm tak proto jsem tě nemohla najít, já teda od tý doby nespala, ale pobíhala jsem kolem. Tak se můžem jít podívat kde co je ne? A zeptat se někoho na ubytování. Tý jo myslíš že budu moct být s tebou na pokoji?" rozzářila jsem se

"půjdu ti pomoc, co tu budu dělat, leda bych nás šla ubytovat až mi ukážou kde jsou naše postele. Nemáš hlad? Jsem sice nechala balíček v kabině ale můžu pro něj dojít."

"Abys neskončil jako já když jsem byla malá. Měl bys pořádně jíst." vstala jsem aby neměl přesezené koleno a posadila jsem se na stůl kousek vedle něj

Albert Wesker
Vešel jsem do místnosti, která k mé nelibosti byla skoro prázdná. Tedy...až na sourozence Courtneyovy byla prázdná úplně. Můj lehký tik nelibosti skoro nebyl znát, hodil jsem před sebe desky a posadil stoupl jsem si do čela stolu.
"Moc nás tu není..." pronesl jsem a ignoroval myšlenku, proč sedí sestra bratrovi na klíně.
"Každopádně když tu mám vás dva, začnu tím, co se vás týká. Náš pokrok ve výzkumu protilátek dosáhl lepších výsledků, než jsme čekali, prakticky dokážeme zmrazit průběh nákazy...zastavit ji ještě nedokážem a pochybuji, že to s našimi medikamenty bude možné...nicméně antivirotikum se musí nakaženým vpichovat na přesné místo páteře. Potřebuji zjistit, jestli by šlo na váš vrtulník v případě většího pokroku a nouze přimontovat kanistry s antivirotiky. Vím, že je to asi nejlepší bojové vozidlo, které zde máme, ale pokud se nám povede šířit antivirotikum vzduchem, budeme potřebovat každý stroj..."

Ewok


Do místnosti vešel muž, kterého jsme zachránili z té střechy. Později se nám představil jako náš velitel Albert Wesker. Pane, náš stroj je nejvariabilnější bojový vrtulník co existuje. Narozdíl od vašich Apachů nebo Black Hawků unese několik tun různorodé výzbroje a nákladu. Myslím že nejvhodnější místo pro zavěšení kanistrů s antivirotikem budou podvěsy pro přídavné nádrže, nicméně pokud si to nutnost vyžádá, je možné odmontovat raketnice i závěsy na Hellfiry. V takovém případě uneseme antivirotikum počítané na tuny.

Jakmile se v místnosti ozval hlas jiný než Richardův tak jsem seskočila ze stolu a postavila se. Velitel začal k nám promlouvat a já po vyslechnutí přicházela na myšlenky, že místo rozdávání střel nepřátelům budu střílet antivirotiky na zombie. Cože? odmontovat mi helfiry? Zbláznil se? vrhla jsem na bratra překvapený výraz a radši se posadila na židli vedle něj

Albert Wesker

"Jsem Němec. Naše ty Apache rozhodně nejsou..." odvětil jsem s klidem jeho hlášení. A byl bych rád, kdybyste se v přítomnosti jiných agentů snažili o nějakou disciplínu. Nehodlám tu zřizovat kuřácký klub, ale briefingovou místnost." dodal jsem ještě k jeho projevu, ale jinak jsem byl spokojen.
"A teď druhá část týkající se vás. A přeživších. Nějaký kontakt při poslední hlídce?"

Ewok


Provedu Pane... odseknu a otevřu blok. Negativní, žádné kontakty se živými. Podle vašich rozkazů jsme se nepřibližovali k té jejich pevnosti. Spojil jsem ten let s dodatečným testem výzbroje, kdy byl vypálen jeden kus od každé munice. S uspokojením mohu říci, že náš kanon je proti infikovaným více než efektivní. Podrobnou zprávu mám tady... zamávám papíry v druhé ruce.

Ušklíbla jsem se a musela se podívat stranou, aby mě velitel neviděl jak se směju bratrově narážce na kanony. Těch 5 zombíků nebo kolik jich bylo...nemohla jsem z toho jak se rozletěli na všechny strany. Když jsem potom v kabině dostal výbuch smíchu, zbavila jsem se ho až potom, když jsme přiletěli. Spokojeně jsem se zavrtěla na židli a dál poslouchala a nechala vše na něm.