Richard Courtney

Narodil jsem se v malé přímořské oblasti na jihu Anglie. Moje rodina měla malou hospůdku ve vesnici a žili jsme si celkem dobře. O pár let později mi přibyla i sestřička Rebeca. Zbytek mého dětství byl velmi bouřlivý, protože jsem byl od přírody potížista. Často jsem se ve škole pral a měl z toho velké problémy. Do toho se rodiče rozvedli a já musel zůstat s matkou, která na mě přes starosti o hospodu neměla ani trošku čas. Dalo by se říct že jsem doslova vlčel. Rval jsem se, vynechával docházku (v posledním ročníku jsem do školy nechodil skoro vůbec) a kolikrát se i dlouhé týdny nevracel domu.

Když mi bylo 16, mohl jsem se konečně rozhodnou s kým budu bydlet a odešel jsem k otci. Ten mě srovnal a dal mému život zase řád. Byl hodný, ale velmi přísný. Navíc mi přibyla zodpovědnost za sestru, která rovněž vyrůstala s otcem. Přihlásil mě na učení na kovodělníka. Líbilo se mi když jsem mohl pracovat s hrubým materiálem a když výtvor pak stál opravdu za to. Po ukončení studií několik mých kamarádů narukovalo k paragánům a já chtěl pochopitelně s nimi. Otec mi tenkrát řekl, že na to nemám a ať jdu dělat něco, co zvládnu. Nejlepší příklad reverzní psychologie co jsem kdy zažil.

Byl jsem zařazen do 2. Výsadkového praporu a jako úplný nováček jsem hned z kraje dostal pěkně do těla. Pochopil jsem, že je to běžná rutina ale nikomu jsem nehodlal dělat fackovacího panáka. Když jsem si vyléčil přeražený nos, vykloubenou čelist, dvě zlámaná žebra a naražené varle, zamiloval jsem si život výsadkáře. Po několika letech a po šesti měsících bojového nasazení v Enniskillenu, kde jsem bojoval proti IRA, jsem byl povýšen na desátníka. Po povýšení a příslibu seržantských prýmků, když nebudu dělat maléry, jsem začal brát svou vojenskou kariéru trošku vážně. Chtěl jsem se vyhecovat k dosažení co nejvyšší úrovně a tak jsem se začal připravovat na výběr k SAS. Následovaly měsíce tvrdého dobrovolného tréninku, ale moje ambice jednou v noci v Aldeshotu, při jízdě na kole v dešti, najednou pohasly. Na hlavní silnici proti mně vyjel ze zatáčky džíp, řízený opilým mužem, a poslal mou kariéru přes silnici pod kola dalšího auta.

V následujících dnech jsem poznal, co je to skutečná bolest. Během jedné operace mi připoutali ruce k operačnímu stolu a půl hodiny mi kleštím podobnou svorkou mačkali krvácející ledviny, aby z nich vytlačili krev.

Za šest měsíců jsem si mohl zase obléknout uniformu a za devět měsíců už jsem mohl běhat. Nicméně pro výsadkáře už jsem byl nepoužitelný: polámané rameno, kyčle a kolena už nezvládly unést takovou zátěž. Moje bojová kariéra v přední linii skončila a byl jsem zdevastovaný. Právě v momentě, kdy byl můj smysl života v troskách, mě podržela sestra. Ta byla tou dobou zapsána do kurzu pro piloty bojových vrtulníků třídy SuperHind a přemluvila mě, abych to tam zkusil.
Na druhý pokus mě v letecké škole přijali a já se stal jedním z nejlepších členů. Musel jsem, protože to byla moje poslední šance v armádě. Miloval jsem létání a svobodu, kterou mi dávalo, a vychutnával jsem si hraní své role v bojových formacích. Po čase jsme se konečně dostali k tomu, pro co nás cvičili. Poprvé jsem usedl do kokpitu Mi 24 Super Hind, stroje, který byl zakoupen od rusů a přepracován pro standarty RAF. Vrtulník byl nádherný, doslova jsem se do něj zamiloval, i když mi při každém letu způsoboval šílenou bolest hlavy. Ta bolest byla způsobena monoklem, který měl každý pilot i operátor na pravém oku. Promítali se do něj letové údaje a vůbec cokoliv pilot potřeboval, ale jak spolu obě oči soupeřili o dominanci, nový piloti trpěli neskutečnými bolestmi hlavy. Když jste tuto bolest přiznali, skončili jste, takže nezbývalo než se vzmužit a pokračovat dál. I když se oči během následujících týdnů a měsíců přizpůsobily, bolesti přetrvávaly déle. U mě úplně zmizely až po roce. Celkem mi trvalo dva roky než jsem se naučil správně vidět – jak se dívat na svět Hindu. Jednou jsem si na zkoušku nahrával videokamerou svůj obličej během letu. Oči se mi otáčely nezávisle na sobě jako u vyděšeného člověka. „To je nechutné..“ řekla tenkrát Rebeca, když jsem jí záznam ukázal. „Ale znamená to, že můžeš číst dvě knížky naráz?“ Tak jsem to zkusil… a šlo to.

Pak se všechno jednoho krásného dne změnilo. Vypukla epidemie Viru a nevynechala nic. Když byla napadena naše základna, navštívil mě velitel. „Richarde, vem sestru a běžte na stojánku. V mašině máš zbytek informací…“ Nechtělo se mi odejít a nechat je tam, ale byl to rozkaz a ty se musí plnit. Popadl jsem svou výbavu, sestru a mazal k mašině. V podkladech stálo, že mám s tímhle Hindem přeletět až na zadané souřadnice a dál se řídit rozkazy jakési organizace MCRI. Hned naše první mise po příletu byla velmi zajímavá a netradiční. Měli jsme na určeném místě vyzvednout terénního pracovníka. Celkem nudná akce se nakonec zvrhla skoro v Bondovku, kdy pan Wesker naskakoval za letu přímo do útrob Hindu a pak nás žádal o okamžité zničení několika cílů. Jestli to takhle bude pokaždé, mám se ještě hodně na co těšit.